Znáte jméno Jan Amos Komenský? Určitě ano. Snad všichni jsme se o něm učili ve škole. Od té doby sice u mnohých z nás uplynulo mnoho času a možná bychom na něj už zapomněli, ale všude po naší zemi je po tomto muži pojmenováno tolik ulic, náměstí, škol a jiných vzdělávacích institucí, že se na něj zapomenout nedá. Víte ale, co Jan Amos Komenský, někdy nazývaný „učitel národů“, napsal ve svém vrcholném díle Labyrint světa a ráj srdce?
Je to příběh o poutníkovi, který se rozhodl z blízka podívat na svět a všechny lidské činnosti, aby si pak vybral, jaký způsob života a jaká činnost bude pro něj nejpříjemnější a nejpohodlnější. Prohlédl si různá povolání, náboženství, pozoroval život chudých i bohatých, vztahy mezi lidmi i vztahy mezi manželi a s hrůzou zjistil, že všude vládne nepravost, sváry a beznaděj. Byl z toho tak zoufalý, že i smrt mu připadala milejší než život. Když ovšem nakoukl do temnoty, která ho čekala, z posledních sil zavolal „Bože, jestli vůbec jsi, smiluj se nade mnou!“ A Bůh se mu ozval, přivítal ho, objal a řekl mu:
„Kde jsi byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Co jsi hledal ve světě? Potěšení? Kde jsi ho měl hledat jinde než v Bohu? A kde jinde Boha než v jeho chrámu? A jaký je chrám Boha živého? Copak to není chrám živý, který si pro sebe sám připravil, tvé vlastní srdce? Díval jsem se, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedl jsem tě k sobě a uvedl tě do sebe sama. Toto místo jsem si zvolil za palác, kde budu přebývat, a chceš-li tu bydlet se mnou, nalezneš zde, co jsi marně hledal ve světě: pokoj, útěchu, slávu a hojnost všeho. A slibuji ti, synu můj, že nebudeš zklamán tak jako tam.“
My jsme také s manželem dříve chodili po světě jakou „poutníci“, nejdříve každý zvlášť, pak několik let dohromady a hledali smysl života a způsob života, který by nám nejvíce vyhovoval. Po marném hledání jsme jednoho dne zavolali k Bohu a On nám odpověděl. Podobně jako poutník jsme Boží nabídku „s velkým potěšením a naprostou důvěrou“ přijali a řekli: „Zde jsem, Pane můj, Ježíši! Vezmi si mne, chci být tvůj a zůstat tak na věky.“ A podobně jako poutníka tak i nás pak Bůh vedl, dával se nám poznat a učil nás, jak žít.
Bůh nám dal děti a my nechceme, aby i ony musely jednou procházet svět, hledat smysl života, zkoušet to i ono, srovnávat se ostatními, zažívat pocity méněcennosti, nalézat krátkodobé uspokojení a pak zase padat do depresí. Chceme, aby vždycky věděly, že Bůh je a že je na jejich straně, že má plán pro jejich život a že kdykoliv se na Něj obrátí, On jim odpoví. Chceme, aby byly silné a prospěšné pro tento svět. A to chce i Bůh.
Proto se při našich shromážděních dětem s radostí věnujeme a předáváme jim Boží poselství způsobem, který je jim blízký. Hrajeme si, kreslíme, povídáme a při tom všem poznáváme Boha. Víte, v Bibli se píše, že Bůh je náš otec, že nás má rád a chce, abychom se radovali. A když to chce pro nás, o co více chce, aby se radovaly i naše děti?
Vaše děti si samy Bibli nenajdou a nepřečtou, a je tudíž na nás dospělých, abychom my byli jejich učiteli. Jako národ se chlubíme Janem Husem, J.A. Komenským, slavíme křesťanské svátky jako vánoce a velikonoce, v červenci celý stát vzpomíná na příchod Cyrila a Metoděje na naše území a upálení mistra Jana Husa, ale křesťanství je o mnoho víc než jen pár dní volna v roce navíc! Proto vás povzbuzujeme, dejte dětem největší dárek do života, dejte dětem šanci poznat Boha, který stvořil tuto Zemi i je samotné. Boha, který je miluje a má pro jejich život nádherný plán. Nezaslibuje jim (ani nám) snadný a pohodlný život bez překážek, zaslibuje nám však smysluplný, naplněný a věčný život.